Pracovní doba je časový úsek, v němž má zaměstnanec povinnost konat pro zaměstnavatele práci. Je to doba, kdy je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce. Za odvedenou práci vzniká zaměstnanci nárok na mzdu nebo odměnu z dohod konaných mimo pracovní poměr.
Stanovená týdenní pracovní doba podle zákoníku práce je 40 hodin týdně. Kolektivní smlouvou, kterou uzavírá zaměstnavatel s odborovou organizací, může být týdenní pracovní doba zkrácena. V takovém případě není krácena mzda. Týdenní pracovní doba může být také zkrácena individuální dohodou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Například se zaměstnanec může se zaměstnavatelem dohodnout, že bude pracovat jen 30 hodin v týdnu. Toto si společně ujednají např. v pracovní smlouvě nebo v jiné dohodě. Pro úplnost uvádím, že délka jedné směny nesmí přesáhnout 12 hodin.
Při určování požadovaného množství práce, musí zaměstnavatel vzít v úvahu fyziologické a neuropsychické možnosti zaměstnance, předpisy k zajištění bezpečnosti práce a čas na přirozené potřeby, jídlo a oddech.
Vždy musí mít zaměstnanec rozvrženu pracovní dobu. Stanovení rozvrhu směn je základní povinností zaměstnavatele. Také má zaměstnavatel povinnost vést evidenci směn, tj. odpracované doby, práce přesčas, noční práce a dalších údajů, které ukládá vést zákoník práce. Je nepřípustné, aby zaměstnanec, byť má mzdu stanovenou jako úkolovou, neměl stanovenou pracovní dobu.
V případě, že má zaměstnanec zkrácený pracovní úvazek, musí být přidělována práce právě s ohledem na délku trvání zkrácené směny. Práci přesčas při individuálně zkrácené pracovní době nelze nařídit, zaměstnanec s prací přesčas musí souhlasit.
Je-li sjednána výkonová mzda, je nutné, aby zaměstnavatel stanovil množství práce s ohledem na délku směny. Je nepřípustné, aby zaměstnanec měl uloženo tolik práce, kterou by nebylo možné v průběhu pracovní směny splnit. Pokud by k takovému jednání ze strany zaměstnavatele docházelo, jednalo by se o rozpor se zákonem. Upozorňuji však, že každý případ je nutné vždy posoudit individuálně.
